SYNDROM SPASITELE

Když už máme ten předvánoční čas, napadlo mě, že téma Spasitel by mohlo být tak pěkně symbolické pro dnešní článek.

A taky mě to napadlo z důvodu, že jsem šťastná, že dynamiky, které popisuji ve svých článcích, čerpám ze svých minulých životních zkušeností a kontrast, který vytvářejí s mým dnešním rozpoložením a žitím, je právě tím tvořivým pramenem, který vytryskne vždy, když si uvědomím, jak jsem vděčná za to, co jsem v minulosti prožila, ale dnes už vím, že už to není nutné.

Tak tedy, roli spasitele známe asi více nebo méně všichni.

Je to ten, který se považuje za zachránce ostatních, aby světu dokázal svoji výjimečnost.

TOUHA POMOCI NEBO TOUHA PO MOCI?

Je to opět určitá forma narcismu, kdy člověk jako dítě nebyl doceňován a přijímán takový jaký je, a tak se musel zviditelnit a skutečně vynaložit nemalé úsilí, aby si ostatní všimli, že je až pozoruhodně dobrým člověkem, že je ve skutečnosti lepším, než všichni ostatní členové rodiny, kruhu, společnosti.

Každý z nás se čas od času octne v této roli a záleží na nás, jak moc se identifikujeme s pocitem vlasní výjimečnosti, protože někomu nezištně někdy pomoci, na tom přece není nic špatného.

Ovšem pokud je náš vnitřní narcis ještě nedotčen našim vědomím, potřebujeme neustále druhým i sami sobě dokazovat, jak jsme výjimeční.

Jsme tu pro všechny, kteří naši pomoc potřebují.

Tento magnetismus pak přirozeně vytváří parazitické a toxické vztahy a my se tak dlouho vyčerpáváme, dokud neupadneme do nějaké pořádné krize, která nám dá další šanci na to, se probrat.

Největší nebezpečí vnímám v tomto ohledu u lídrů a učitelů, lékařů, terapeutů a lidí, kteří se považují za duchovní.

Dokud má člověk pocit, že může kohokoliv zachránit, pak na sebe často přebírá zátěž zachraňovaného a trpí společně s ním.

Podle toho poznáte, jestli člověk, který léčí nebo vede lidi, je se svým narcisem srovnaný.

Pokud sám trpí, tak nikoliv.

Další věc je, že ten, kdo zachraňuje, trpí ve skutečnosti pocitem velké pýchy.

Je vůči trpícímu v nadřazené roli a má nad ním určitou moc.

Pokud k někomu cítím lítost, zbavuji ho tím jeho vlastní kompetence řešit jeho vlastní problém a stavím ho do role bezmocného dítěte.

Toto se děje v každém nekompatibilním vztahu, ať už s partnerem, nebo mezi rodiči a dětmi, sourozenci, přáteli nebo na pracovištích.

A velice běžně se to děje mezi terapeuty a klienty.

Každý, kdo trpí pocitem vlastní výjimečnosti, má tento problém.

A jak z toho ven?

Mohu cítit svou jedinečnost, aniž bych se povyšovala nad ostatní.

Uvědomit si, že každý člověk má svou vlastní svobodnou vůli a také své vlastní vyšší já, které ho vede tím nejlepším způsobem pro něj.

Tedy, já ve skutečnosti nikoho nezachraňuji, pouze se projevuji svým přirozeným způsobem tak, jak zrovna cítím.

A to, že to někomu pomůže, je vedlejší produkt této činnosti a to, co pomáhá, není moje speciální schopnost, ale je to ve skutečnosti láska, je to moje otevřené srdce, energie, na které se ale neulpívá, protože ta teče samovolně, z milosti, z podstaty, ze své přirozenosti.

Já mohu přijmout svoji roli jako leader a být si jí vědomá. To je zdravý způsob, jak se neztotožnit s pocitem nadřazenosti.

Uznat tuto roli, ale vědět, že tato role nejsem já.

Pak se může dít přirozená výměna mezi lidmi, aniž by se lidé chtěli navzájem ovládat, rozhodovat o svých vzájemných kompetencích manipulací a nadvládou.

Je důležité uznat své role, ale nebýt k nim příliš připoutaný.

Vědět, že jako vědomí, které utváří celý svět, mohu jakoukoliv roli kdykoliv dobrovolně opustit.

Spasitel byl totiž jen jeden. A přišel nám ukázat, že my to už dělat nemusíme. My můžeme spasit pouze každý sám sebe.

Pak může být svět v pořádku.

Mějte krásný den

Tara

Zpět na články