AŽ SE ZBAVÍM BOLESTI, BUDU OSVÍCENÁ

Krásně mi dnes nahrál téma jeden komentář, ve kterém žena píše, že se jí někdy dotkne (naštve, rozesmutní), když jí druzí lidé hodnotí, ale i toho se zbaví.

Já ten postoj chápu. Také jsem ho měla a byla jsem přesvědčená o tom, že osvícený člověk je natolik na výši, že vyzařuje jen světlo a lásku a necítí žádnou bolest.

Stačí se povznést nad vlastní emoce a nebrat si je osobně.

Postupně jsem však došla k ještě trochu jinému druhu nazírání.

Záměrem osvícení není zbavit se emocí a bolesti.

Záměrem vyšší vůle je integrovat všechny části sebe sama a vytvořit jednotný prostor v sobě díky uznání, přijetí a lásce k těmto našim odděleným částem.

Dovolit si prožít všechny odmítnuté emoce, pocity, polohy v sobě a to se děje díky druhým lidem, kteří nám je v různých situacích vytahují na povrch vědomí.

Když jsme připraveni setkat se s vlastním strachem z odmítnutí a integrovat ho, vstoupí do našeho života člověk, který nám způsobí takovou bolest, že naše celoživotní emoční peklo z dětství vystoupí na povrch vědomí.

Tento člověk nás učí nejen nastavit si hranice a vymezit se, ale také nám dává úžasnou příležitost setkat se s nejvíce odmítanými částmi sebe sama a konečně je s láskou v sobě obejmout a přijmout bez toho, aniž bychom je odmítali nebo jim dávali negativní nálepku.

Proto zbavit se pocitů smutku nebo hněvu mi připadá jako touha zazdít své vnitřní dítě, umlčet svou potřebu laskavého přijetí, zbavit se té nepohodlné části sebe, která se projevuje dětinsky a odškrtnout si v úkolníčku další level na cestě k dokonalému projevu svého pracně vybudovaného já.

Takhle to ale nefunguje.

Dokud v sobě člověk neobjeme tu největší temnou bažinu a nezůstane v ní dostatečně dlouho, dokud nepřijme tu největší bolest a nejodpornější emoci sám v sobě beze zbytku, nebude se cítit celistvý.

Stále zde bude něco, před čím by měl utéct, stále bude mít strach, stále bude chtít kontrolovat svůj život a své prožívání.

Stále bude pronásledován vlastním stínem.

Stav osvícení není o zbavení se bolesti.

Je to o tom, že člověk si je natolik vědom sám sebe, aniž by se vyděloval od okolního prostředí, že bezpodmínečně přijímá vše tak, jak to je a nemá důvod vytvářet v sobě rezistenci vůči proudu života.

To ovšem neznamená, že nemá emoce a neprojevuje se lidsky.

OSVÍCENÝ ČLOVĚK PROJEVUJE HNĚV, CÍTÍ SMUTEK, VNÍMÁ BOLEST.

To, že se s nimi neztotožňuje jeho oddělené já, je pochopitelné, protože tento člověk prohlédl iluzi oddělenosti.

Je natolik ukotven ve zdroji, že tyto emoce bezpodmínečně přijímá a nemá s nimi žádný konflikt.

Pokud tedy řešíte nějaké své téma a máte pocit, že až se zbavíte bolesti, tak přijdou lepší časy, mám pro vás smutnou zprávu.

Bolesti se nezbavíte.

Zbavte se odporu ke svým zapovězeným emocím a podobám vlastního já.

Zbavte se odporu tím, že si ho nejdřív uvědomíte a přijmete ho v jeho plné síle.

Odpor k našim odděleným částem se postupně vytrácí, jakmile si uvědomíme, jak silnou rezistenci vůči sobě a druhým vytváříme.

Nejdříve je třeba přijmout to, že věci a situace nepřijímáme.

Dokud člověk nepozná a nepřizná si míru utrpení, v jaké se nachází, úleva se nekoná.

Marně budete své vnitřní dítě ignorovat a zazdívat své pocity.

Marně se budete snažit povznést nad to, že vás ostatní nemají rádi a soudí.

Odmítnutí bolí.

Bolí každého člověka.

Bolest z odmítnutí je jednou z největších spolu s pocity viny, méněcennosti a studu, které většinou následují, když si dovolíme rozbalit celý balíček cenných emocí, provázejících toto zranění z dětství.

Kdo z nás si přeje být nenáviděn, nepřijímán? Asi nikdo.

A kdo z nás necítí bolest, když se stává terčem pomluv nebo nepřijetí od svých blízkých?

Pokud někoho takového znáte osobně, tak upřímně blahopřeji k vytěsněným komplexům.

Jsme lidé a naší přirozeností je cítit.

Cítíme různé emoce, bolest nevyjímaje.

Někteří ji cítí, i když ji sami způsobují druhým lidem.

Někteří ji cítí, když je druhým ubližováno.

To nutně neznamená, že musí být s bolestí ztotožněno nižší já, to jen znamená, že se učíme probouzet vlastní zranitelnost a cit.

Všichni spějeme k pocitu sjednocení.

Proto na vnitřní úrovni je dobré zachovávat si otevřenost, díky které na vnější úrovni už potom člověk může používat svobodnou tvořivou vůli záměru.

Tedy procházet situacemi bez odporu a vědomě tvořit ten nejlepší svět, ve kterém si přejeme žít společně se svými bližními.

Krásný den všem